Recyklované pohádky » Svět z pytlíku
Lucko, pospěš si! Já ti pak nebudu pomáhat s převlíkáním!
Ale táto, tak přijdem prostě trošku později. Naposledy jsme tam s mojí mámou taky nebyly přesně a nic se nestalo.
No, tak o to víc bych tam rád dorazil včas.
Tanečky začínají v pět. Táta ještě tlačí nákupní vozík i svou osmiletou Lucku do sektoru zeleniny. Lituje, že šli do tak velkého obchodu. Vedle u strejdy Vietnamce by už měli všechno nakoupené a rozhodně by toho nenabrali více, než chtěli. Sem do hypermarketu Universe přišli s tím, že potřebují nakoupit na večeři a zítřejší snídani, než se zase Lucka vrátí za mámou a táta pojede za prací a svou novou přítelkyní do Hradce. Teď mají ve vozíku navíc balení skvělých utěrek, diář na příští kalendářní rok, i přestože je teprve srpen, poslední desku kapely Nightwork a snad vše, co na ně útočilo v sektoru hraček z řad Monster High.
Tak vezmeme aspoň ještě rukolu a rajčata na sálat a pádíme. Prosímtě, utrhni ten sáček a roztáhni ho, ty na to máš prsty. Mě to vždycky trvá rok, než to rozšklebím.
Lucka z deformované role uzme jeden útlý pytlík, který spíše připomíná smutnou unavenou mikrotenou šálu. Opravdu se jí podaří docela rychle ho rozevřít. Zhluboka se nadýchne a pošle do pytlíku svůj teplý dech. Chce ho prostě trošku rozveselit.
Co to děláš?
Lucka sebou trhne. Co?! Rozhlédne se, v sektoru zeleniny jsou sami. Táta právě vybírá z bedýnky větvičku nabubřelých španělských rajských bez chuti a už si to šine k Lucce. Té to právě celé dochází: to na ní promluvil ten pytlík!
Říkal jsi něco?, ptá se polekaná Lucka s hlavou ponořenou do toho sáčku, který už opravdu vypadá o něco veseleji, a tak holčičce odpoví s mnohem větším zápalem: - Ptám se, co to děláš?
Co to děláš, prosímtě!?, ptá se také v tu chvíli Lucky táta: Teď fakt nemáme na blbosti čas!
Tati, ten pytlík mluví!
Jo, to víš že jo, je mi to jasný. Ukaž, dej to sem!, a táta podrážděně sebere své holčicce sáček z ruky, aby do něho vložil rajčata a co nejdřív vypadnul z tohoto kolosu. Ale jen co dá do pytlíku ruku, uslyší: - Hledáš něco? - Lucko! Tohle fakt není sranda, říkám ti, že pospícháme! - Já vím, táto, jenomže ten pytlík prostě mluví!
Co je to za blbost! Jak by mohl normální mikrokreténový sáček mluvit!
- Já tě slyšel!, řekl pytlík učitelsky, ale náladu má stále velmi dobrou. Ba čím dál tím lepší. Táta, který se takhle naposledy lekl, když dostal za volantem v průtrži mračen velký smyk, vezme sáček a hodí ho i s rajčaty mezi melouny. Pak chytí Lucku za ruku, nechá vozík vozíkem a vydá se s ní za nápisem exit.
Počkejte, a co váš nákup!?, slyší za sebou. Lucka se tátovi vysmýkne a vrátí se za pytlíkem, který se teď trochu tísní mezi dvěma melouny a zvrchu je zase přimáčknutý trsem rajčat. - Přece ho tady nenecháme. Chápeš to? To je mluvící pytlík! Táta to ale nechápe. Užil si dnes v práci své a celé odpoledne s Luckou vlastně přemýšlel, jestli to vůbec vydrží, jestli není na čase změnit ovzduší, tedy nejenom práci, ale možná i město. A teď na něho v hypermarketu Universe mluví pytlík?! Lucka se na otce prosebně dívá, pytlík pod rajčaty funí a táta se i v tak nadmíru dobře klimatizovaném prostředí potí. Čas běží, ale vlastně se tak trochu zastavil.
Tak dobře, dej do něho ty rajčata, vezmem aspoň je a tu rukolu a padáme pryč!
Na tanečky nešli. Doma táta dělá salát. Zatímco si Lucka v obýváků povídá s pytlíkem, on u vaření přemítá, co to má znamenat, co na to má říct, co všechno se tím v jeho životě vlastně změní. Do teď znal jen chechtací pytlík. Teď má v obýváku pytlík mluvící, i když chechtat se umí také slušeně, to právě teď zdatně dokazuje. V kuchyni pak u stolu prostírá pro sebe a pro Lucku. Pytlík usadí doprostřed stolu. Chodit naštěstí neumí. Za to pořád mele.
A mě nic nenabídnete?
Táta sepne ruce a podívá se k lustru: To snad není možný, on nejenom žvaní, on taky jí!
Nejím, jenom si z vás dělám srandu!
A jaktože mluvíš, pytlíku? Můžu ti říkat, Pytlíku?
Můžeš, Lucko. Můžu ti říkat, Lucko?
Můžeš, Pytlíku.
Na co ses to ptala, Lucko?
Jaktože vlastně mluvíš, Pytlíku? - Protože už žiju docela dlouho. I když jsem vždycky nebyl jenom pytlík.
Sakra, a co si jako byl?
- Nerozčiluj se pořád, táto. Můžu ti říkat táto?
To teda nemůžeš, já nejsem žádnej tvůj táta.
Ale tati, to je přeče hezký, Pytlík bude takovej můj bráška.
To klidně budu, sestřičko Lucko.
Hele, vy dva, do teď jsem byl zdravej chlap, kterej má práci, slušnej plat, nějakej docela dobrej osobní život. Ale teď si nejsem jistej, jestli mi třeba nehrábne. - Na co ses to teda ptal, táto? - Neštvi mě, ty Pytlíku. Ptal jsem, co si jako předtím byl, když si nebyl pytlík. Táta už bouchne rukou do stolu. Lucka ale visí očima jen na Pytlíkovi. Ten se nenechá vyvést z míry, ví, že takoví tátové prostě trochu vyvádějí a že lidi byli vždycky trochu nervózní, kdykoliv na ně promluvil. A tak si odkašle a začne vyprávět.
Nooo, čím jsem byl. Lecčím.
Co to je Lecčím?
Nic a všechno, Lucko, to jako znamená že ledasčím.
A co je to zase Ledasčím.
Prostě spoustou věcí.
A jak to, Pytlíku?
Protože se recyklujou plasty, víš? Nejdřív jsem se vlastně narodil jako víčko od PET láhve. Pak jsem byl dost dlouho plot, co se vyrábí z víček PET láhví. To bylo ale příšerný. Jo, připadal jsem si jako kůl v plotě. Pak ale ten dům za městem koupili zase jiní lidi a těm se ten plot nelíbil, zvláště když zjistili že jedna plaňka mluví. A tak jsem zase skončil v recyklovatelných plastech. Načež ze mě utavili střevíček pro Barbie, teda střevíček, to byla vlastně docela vysoká růžová kozačka, co si Barbie bere na své dlouhé štíhlé nohy. Jenomže, když Ludmila, maminka Báry, která měla tuhletu Barbínu, zjistila, že si její dcera povídá namísto s panenkou pouze s její kozačkou, stalo se, že jednoho rána byla Barbie bez bot. A Bára beze mě, protože jsem skončil zase v kontejneru na plasty. No, pak jsem byl plastová sklenička, nene, vlastně ještě předtím kelímek. To byl ale fofr, napil se ze mě jen jednou fanoušek na fotbalovém zápase Bohemians a pak mě sešlápnul a nechal na tribunách stadionu. Nechápu, jak mu to pivo mohlo chutnat. Mě teda nechutnalo vůbec. Pak teda ta sklenička, ale to byl stejný fičák jako s tím kelímkem. Když jsem u nádobí, nebyl jsem vlastně jen plastovou vidličkou. No vlastně nevím, jestli bych zvládnul vyjmenovat úplně všechno, co jsem už všechno byl, vždycky ale kolem mě byli lidi. Ti mě použili, zahodili, zrecyklovali, aby mě zase použili a zahodili. Takový kolotoč, no!
Ale my tě nevyhodíme, viď, tati? Ne, my si tě necháme. Budeš můj bratřiček Pytlík, který všechno ví a všechno zná, protože už byl na tolika místech a zažil tolik věci. - Lucko, to si snad děláš srandu! - Ne, tati, vážně. Navíc teď máme ve škole za úkol vymyslet a napsat a taky si to omalovat, nějakou recyklovanou pohádku. A Pytlík mi určitě pomůže, že jo?! - To si piš, Lucko! Můžeme začít třeba tím, jak jsem se stal myší?
Myší?!, vykřikli táta i Lucka zároveň?
No, pořád jsem jezdil na nějaké mechové podložce a klikali na mě nějací nervózní kravaťáci!
Pytlík vyprávěl celý večer, o tom čím byl. Vyprávěl ale Lucce i celou noc, protože si ho dala tajně pod polštář. Vyprávěl i další a další dny, týdny a měsíce svoje neuvěřitelné životní příběhy, svoje recyklované pohádky. A když dovyprávěl, čím už ve svém životě byl, začal si vymýšlet, čím by se ještě stát mohl. Ať už totiž byl ve svém plastovém životě čímkoliv, vždy to byl skvělý vypravěč.
