Recyklované pohádky » Celkem Šťastná pohádka z odpadků
Mám ráda sobotní ráno. Jsem malá holčička Ida, ale samozřejmě se mi vůbec nelíbí, když mi říkají, že jsem ještě malá holčička. Chodím už totiž do školky a už dávno se nepočůrávám a pořád se na všechno ptám a pusu zavírám, jen když spím. A vůbec, skoro vůbec se nebojím.
Teď sedíme s malým bratříčkem Vendou, maminkou a tatínkem u snídaně. Tatínek je schovaný za novinami, občas jimi hrozivě zašustí a někdy si je namočí do kávy. Nepřejte si ho pak slyšet, maminka ho ale vždycky včas zarazí. Maminka umí vychovávat i tatínka, aby nezlobil a nekřičel. Naše maminka to umí s námi se všemi. Za odměnu ji máme všichni moc rádi, mazlíme se s ní a pusinkujeme. I tatínkovi taky někdy dovolíme, aby jí dal velkou pusu a objal ji. Na to se s Vendou rádi díváme, když se naše maminka s tatínkem k sobě tulí a mluví potichu a úplně jinak než s námi. A pak se usmívají a já věřím, že takhle hezké to bude už napořád.
Maminka si vychutnává svou voňavou kávu a rozdává horké lívanečky s javorovým sirupem. Na tento sobotní obřad u stolu se vždycky moc těším. Venda je za chvíli upatlaný úplně všude, i ve vlasech se mu leskne ta sladká šťáva. Držím s ním krok, ulepená jako on, ale jsem už velká holčička, a tak si pusu způsobně utírám do rukávů. Ale jen když se nikdo nedívá.
Tatínek nám vymačká do skleniček šťavnaté pomeranče. Opírá se do těch oranžových půlek velkou silou, až roní dlouhé zlatavé slzy. Pomeranče pláčou! A my se radujeme. Ale ne na dlouho. Venda se natahuje po dalším lívanečku, zavadí o skleničku a ta zoufale padá na zem. Zanechá po sobě střepy jak z rozbitého ledu, které se zrovna koupou v džusu. Tatínek úlekem převrhne své kafíčko do klína a otevírá rozzlobeně svou velkou pusu, ale maminka mu do ní pohotově strčí poslední placičku. „To nic, Vendo, příště musíš dávat pozor! Hlavně teď děti nikam nešlapejte, všude leží střepy. Teď jste na moři plném žraloků a nesmíte vylézt z lodi, jinak vás pokoušou.“ Tlumí naše hodná maminka bouři, která se už už hrnula tatínkovi z pusy.
Venda má slzy na krajíčku svých velkých hnědých očí, ale hra na dravé žraloky pod našima nožkama ho zaujala. I já krčím nožičky, aby mi je neukousli. Co kdyby... Tatínek sbírá střepy a vytírá pod stolem. Vypadá jako vorvaň, a ten se žraloků určitě nebojí. Maminka odklízí ze stolu. Promáčené noviny si už taky nikdo nepřečte, končí v krabici spolu se svými staršími papírovými sourozenci. Jsou tam pondělní, úterní, středeční noviny, krabice od pizzy – byla moc dobrá, krabice z lega, čtvrteční noviny, obal od popcornu – aha, to jsme byli v kině, a páteční noviny a taky obal od rodinného balení jogurtů. Jsme totiž rodina, a pěkně mlsná rodina.
Když jsou žraloci zahnáni, převlékáme se do čistého. Kromě maminky to potřebujeme všichni, nejvíc politý tatínek. Od nás dětí se to tak nějak očekává, že od stolu odcházíme poznamenány vším, co se jedlo a pilo.
Je krásné sobotní ráno. Oknem se dere do kuchyně sluníčko, jeho paprsky tancují do rytmu kosího zpěvu. Hurá, vyrážíme ven! Maminka si maluje pusu červenou rtěnkou. Pusu má jak malinu, jen ji sníst. Když není doma, taky si ji s Vendou zkoušíme, rty se nám pak smějí od ucha k uchu. A krásně se s ní maluje po zrcadle. Maminka vždycky jen bezmocně hlesne: „Idunko, co jste mi to zase prováděli se rtěnkou?“ Dobře ví, že tím, co z ní zbylo, už nenamaluje ani krátké „i“.
Tatínek nasazuje na záda krosnu – to až budou Vendu bolet nožičky, aby se mohl královsky nosit. Trochu mu to závidím, ale náš tatínek má velkou sílu a klidně chňapne i mě a pak si nás nese jako své dvě nejvzácnější trofeje. I když jsme mu polili noviny.
Cestou se zastavíme u barevných domečků. Říká se jim kontejnery, ale já „r“ ještě nedovedu, tak to jsou zatím jen „kontejnely“. Vypadají jak obří bábovky nebo kloboučky z hub. Tatínek nám říká, že v nich žijí trpaslíci. Opatrně našlapuji a napínám uši, jestli nezaslechnu jejich hlasy. Zatím nic. „Tatínku, a to jim nevadí, když jim do domečku házíš na hlavu papíly?“ Nedám se jen tak obelstít. Tatínek do toho modrého vrhá celou naditou krabici. Auvajs, to je přece musí bolet! Ale tatínek zašeptá to své dlouhé „pšššš“ a my s Vendou přilepíme zvědavé uši ke stěně domečku, který požírá papír. A opravdu – slyšíme, jak si tam povídají noviny s časopisy, štěbetají obaly od hraček se starými dopisy, rozšafně promlouvá roztrhaný papírový drak s knihami, které si už nikdo nepřečte. Strašně si skáčou do řeči. Ale je to asi tím, že si už tak dlouho neměly s kým popovídat. Vydávají ze sebe všechna písmenka abecedy a brebentí jako my ve školce.
Paní učitelku z nás už bolívá hlava, když se naše hlásky k ní valí jako přílivová mořská vlna. Nezadržitelně a nadšeně a hlučně a bez konce. Ale i tak nás má ráda. Říkává, že jsme jak z divokých vajec a živé stříbro. Nevím, co si z toho vybrat. Ale vylíhnout se z velkého vejce, určitě musí být dračí, abych se do něj vešla, to by se mi líbilo. Tatínek říká, že trpaslíci ze všech těch příběhů, které si tam vyslechnou, píšou pohádky. A když z těch starých papírů potom lidé vyrobí novou knížku, je pěkná, čistá, ještě neohmataná, ale úplně bílá. A nebýt trpaslíků, už by taková zůstala. Oni do ní pak v noci přenášejí všechny příběhy, všechna ta vyhozená písmenka a obrázky. Někdy jsou veselé, někdy smutné nebo strašidelné, to záleží na tom, jaké papíry se v kontejneru zrovna sejdou. To se mi líbí. Jaká pohádka asi vznikne z těch našich papírů?
Určitě si budou vyprávět, co viděly v kině, když jsme z kartonové krabičky křupali popcorn. Určitě nezapomenou na to, jak jsme si s Vendou hráli s novou stavebnicí. Byla pěkně zabalena do krabice, ze které jsme chvíli měli i bunkr, než jsme se o něj poprali. A určitě si poví i to, jak si náš tatínek polil noviny kávou a pak sbíral skleněné žraloky pod stolem.
Maminka nás už volá, ať si jdeme poslechnout, co se děje ve žlutém kontejneru. Naházeli jsme tam trpaslíkům kelímky od jogurtu a plastovou láhev mléka a rozbité Vendovo autíčko a můj píchlý nafukovací míč. Oba jsme je oplakali. Ale teď už vím, že v tomto kouzelném kontejneru trpaslíci zase všechny ty rozbité plastové věci znovu oživují a vyrábějí z nich úplně všechno. Nové hračky, nové kelímky s úžasně dobrým pudinkem, nové lego kostičky, nové láhve s limonádou a – teda, to ti maminko nevěřím – i ty měkoučké mikiny na zimu. Co asi vytvoří teď? Třeba měkoučká madla na kolo, na kterém se teď učím jezdit? Ještě mi to moc nejde, ale už skoro vůbec nepadám. A Vendovo skoro opravdické nářadí? A pláštěnku do deště, až zase vyrazíme hledat duhu?
Tatínek krmí zelenobílý kontejner střepy z dnešní nehody u snídaně, nostalgicky tam upouští i lahve od vína. Zacinká to, zachrastí. Tam asi vznikají radosti a hračky pro dospělé. Z čeho by jinak nalévali víno a pivo? Z čeho by se voněli? Sklenění trpaslíci sestavují ze střepů nové sklenice a lahve a nádobky na voňavky a skleněné korálky. Mají s tím hodně práce. Jako když skládáte obří puzzle z milionu malých dílků. Tyto skřítky mají maminky a tatínkové obzvlášť v lásce.
Vysypáno. Náš výlet začíná. Putujeme lesem, šplháme na stromy, které jsou těmi nejlepšími prolézačkami, jen kdyby po nich nelezli pořád ti mravenci. Maminka s tatínkem nám dovolí brodit se potokem. Venda uklouzne a už má kalhoty úplně mokré. Ale to nic.
Maminka s tatínkem se smějí, tak rychle zapomene na pláč a nadšeně po nich cáká vodou. Pak se vyškrábeme na předlouhý kopec a otevře se nám výhled na celé město. Hodujeme v trávě a vůbec nikam nespěcháme. Jsem šťastná. Maminka s tatínkem se svalí na chvíli na deku a my se po nich válíme a pouštíme bubliny z bublifuku až do oblak. Sluníčko máme v zádech, když míříme domů. Venda už usíná tatínkovi na zádech. I mě už bolí nožičky, ale jsem přece velká holčička a dojdu po svých.
Když večer usínáme ve svých postýlkách, maminka otevírá úplně novou knížku pohádek a čte nám svým měkkým hlasem, slastně přivíráme víčka a víme, že to je pohádka, kterou nám přinesli ti malí skřítci z kontejneru. Třeba je někdy uvidíme...
